Děj vašeho románu Tři hodiny lásky sleduje dva milence a jejich rodinný život i vztah s oficiálními partnery. Je to zrada manžela nebo manželky, když si někdo najde milenku či milence, tak jako se to stalo vašim hrdinům Viktorovi a Karolíně?

To se tam řeší, jestli je to zrada nebo životní vývoj, že se to může stát. Zamilování si nevybíráte – stane se, a pak se k němu člověk musí nějak postavit. Zda jde v příběhu o zradu, se čtenář dozví až v průběhu knihy. Myslím, že tohle je ta správná cesta.
 

Viktor s Karolínou si uprostřed rodinných povinností píší erotické zprávy. Z manželského hlediska smrtelný hřích a hnus, pro milence chvíle vzrušení a štěstí. Dá se to ospravedlnit?

Myslím, že je to těžké, každý má hranice jinde a vnímá intimitu jinak. Milenecký život je život ve lži. Ať chceme, nebo ne, ať je to láska, ať z toho vznikne další vztah, manželství, děti. Možná je to osudový vztah, ale vždy je to podvod. Milenec rovná se lež. Otázka je, jestli je to špatně. Někdy život chce vývoj a ten je o zdolávání výzev a překážek. A pak vyvstává další otázka, proč „milenectví“ vzniká. V jiných knížkách jsem psala, že svět je plný úžasných mužů a žen, které budeme potkávat. Když jste v manželství nebo pevném vztahu, vždy potkáte báječné ženy a muže, ale nemůžete se všemi spát. Ale občas se může stát, že potkáte někoho výjimečného, což je těžké poznat na začátku. Tím procesem lži se musí projít a pak se uvidí, co to přinese a co to udělá s psychikou zúčastněných.
 

Na konci píšete: „Když jsem knihu dopsala a příběh ukončila ve své mysli, a poté i na papíře, můj život se přeskládal tak zásadně, že témata, o kterých jsem psala, jsem si posléze i odžila.“ Ke které postavě z knihy byste se přirovnala?

Ve své podstatě jsem možná nejvíc Viktor. Všichni si myslí, že jsem hlavní hrdinka, ale já říkám, že jsem všechny postavy, úplně všechny. Samozřejmě ta bláznivá Karolína, to jsem taky já. Ve skutečnosti mám něco z obou postav. Mám hodně mužské energie a silného vnitřního muže, což spoustu lidí zaskočí, když narazí na slovo ne. Takže v něčem odžívám Viktora, hlavní mužskou postavu, i skrze sebe.

Vyšlo v nakladatelství Rosier.
 

Jak se muž ve vás projevuje?

Jsem velmi trpělivá a dlouho vydržím. Snažím se věci včas pojmenovávat a upozorňovat na to, co se děje. Ale když se nic nemění a okolí nereaguje, přijde náhlý a nečekaný zlom – umím říct „a dost“ a jasně stanovím, jak to bude dál. Potom začnu rovnat i muže. Nemyslím tím svého bývalého muže, ale i všechny okolo, hlavně co se týká pracovních a obchodních vztahů, protože někdy mají pocit, že se mnou můžou točit a zametat, ale to nejde.
 

Prostě si dovedete dupnout.

Ano. A díky terapii jsem se naučila muže v sobě kultivovat, aby to nebyl někdo, kdo přijde, začne křičet a bouchat do stolu. Snažím se mít v sobě diplomatického, pevného muže. Samozřejmě, i vy v sobě máte svou vnitřní ženu.
 

Já mám hlavně vnitřní dítě.

Vnitřní dítě bývá největší chudáček, a přitom je strašně důležitý, ale mám pocit, že se na něj zapomíná. Pořád potřebujeme něco zařizovat, udělat, emocionálně se pomazlit… A pak je tam ještě ta malinká, chodící úzkost, zapomenuté vnitřní dítě. Teď ho hodně objevuju.
 

Máte potřebu blbnout, hrát si?

Ano, a spousta lidí kouká a nechápe. Já jsem hrozně hravá. Miluju to. A jak mám teď najít nějakého nového muže, když jsou všichni takoví zatažení? Nečekala jsem, že se ten trh za těch patnáct let tak promění.
 

Takže jste se rozešla s manželem, a hledáte nového muže?

Já ho nehledám, doufám, že se potkáme. Ale je to tak. Ani můj bývalý manžel nemá partnerku, ani já nemám partnera. Rozešli jsme se a dáváme si čas pro sebe. Uvidím, kdo se objeví, nechám se překvapit.
 

Patříte k lidem, kteří mají po ruce dobrou radu pro kamarády se vztahovými problémy, ale sami se na své partnerské nesnáze nedokážou podívat s odstupem a chladnou hlavou?

Myslím, že mám dobrý vhled do situace jiných lidí, jsem empatická a umím to nějak spravedlivě „nacítit“. Ale ani skvělý chirurg neudělá operaci srdce sám sobě. Můžete být sebelepší, citlivý, ale někdy potřebujete, aby vám někdo pomohl nahlédnout na vaši situaci. V tom je skvělá terapie. Je sice dobré se vypovídat kamarádům a přátelům, ale to bývá často ošemetné, protože oni od toho nemají objektivní odstup, a buď fandí vám, nebo vašemu partnerovi, nebo oběma.
 

Také jsem chodil k psychoterapeutovi a zjistil jsem, že mi vlastně nic neradil, čekal, až si na to přijdu sám. Měla jste to podobně?

Přesně tak. Když se člověk zastaví a je sám k sobě upřímný a pravdivý, vždycky tu odpověď v sobě najde. Vaše duše ví, co chce. Jenomže pak máme ještě hlavu, která analyzuje, jestli je to dobře pro děti, pro mě, zvládnu tohle a nedostanu se vlastně do tohoto… Hlava analyzuje a generuje tisíce myšlenek, ve kterých se potom ztrácíme. A je dobré, když se na to podívá někdo objektivně.
 

V knize mimo jiné popisujete různé druhy partnerských vztahů – karmický, osudový a podobně. Po jakém toužíte vy?

Osudový vztah byl určitě s mým mužem. Karmické vztahy jsou hodně divoké, to je vášeň a tolik bolesti, že to bych asi ani nechtěla. Jsou tam nasbírané křivdy a bolesti z minulých životů. 

A pak je takzvaný dvojplamen, ten je nejnáročnější. Tak asi může přijít zase osudový.
 

Ráda si ze sebe děláte legraci. Kdy se tak stalo naposledy?

Děje se mi to pořád. Včera mi kleklo auto, protože se mi vybila baterie. Myslela jsem, že se fakt zblázním, ale začala jsem to sdílet, aby se ostatní pobavili na můj účet. Snažím se nebrat moc vážně, protože někdy člověk propadne temným myšlenkám a když se jim poddá, je to opravdu na Lexaurin. Vždycky se v těch tragikomických situacích snažím zastavit a říct si, že mám vybitou baterii i já. Mimochodem auto je prý naše zvětšené energetické pole. Co se děje autu, děje se i nám. To mi říkala terapeutka. Často je to známka toho, co potřebujeme my. Takže moje vybitá baterie byla absolutně adekvátní situaci. Je to takový zdvižený prst.
 

Máte nějaký pravidelný čas, kdy usedáte k psaní, nebo jím stále zaplňujete skuliny mezi rodinou a hraním?

Dělám to tak, že si vždycky vytvořím byznys plán, protože vím, že jednou za dva roky bych chtěla vydat knížku. Jednou se to podařilo do roka, ale to bylo výjimečné, protože byl covid. Jinak se to nedá stihnout. Podívám se, kdy mám volno, které měsíce, a tehdy píšu intenzivněji. Vím, že musím psát pět dní v týdnu, alespoň tři hodiny denně, i když se mi nechce. Tam vznikají ty nejlepší věci. Je důležité sedět a pracovat na tom.

Začátek je takový, že hledám téma, zapisuju poznámky, věty… A když nasbírám nějaký chaos, sednu si a začnu ho čistit. V tu chvíli se na to napojím a už mi to jde. Pak si dám třeba dva měsíce pauzu, protože se věnuji jiné práci. Následně nastupuji do finále, kdy střídám dny – jednou točím, jindy píšu, další den se učím, a tak dál.
 

V jakém nákladu vycházejí vaše knížky a jak se prodávají?

Všechny knížky jsou bestsellery, prodávají se skvěle. Prvotní náklad je 20 tisíc výtisků, pak přijde případně dotisk. Každá knížka má prodejnost kolem 50 až 70 tisíc kusů.
 

O čem bude vaše další kniha?

To nemůžu prozradit, ale už mám téma. Právě dneska se mi v hlavě „rozepsala“ první věta. Říkala jsem si: „Prosím, ne, ještě ne!“ Když začnou chodit nápady, člověk to nesmí moc oddalovat. Psaní je vnitřně náročné. Říkám, že je to matematická úloha o všech neznámých. Máte jedno téma, jednu postavu a všechny ostatní jsou neznámé. A pak to začnete propočítávat… Nepíšu systematicky. Napíšu konec, pak prostředek, dialogy, různé scény, jak to přichází, a pak se to teprve začne propojovat.
 

Téma tedy říct nemůžete. Prozradíte alespoň tu první větu?

Ne. Ale možná to bude o vnitřním dítěti, o kterém jsme se bavili. Nikdy předem nevím, jak to dopadne, ale dítě asi bude v mé další knize hrát velkou roli. Myslím, že všechny mé příběhy jsou už někde nahoře napsané, hotové, a já je jen stahuju, jako z iCloudu, a nechávám se překvapovat.

Jana Bernášková (* 1981)
Oblíbená filmová a divadelní herečka je známá ze seriálů Vyprávěj, Co ste hasiči, Zoo, Ulice nebo Horákovi. V roce 2019 vydala svůj první román Jak přežít svého muže, který se stal okamžitě bestsellerem a vznikl podle něj také celovečerní film. Velkého úspěchu dosáhla o dva roky později i druhou knihou Coura a rovněž románem Koloušek, který vyšel v roce 2023. Ve svých knihách prokazuje jedinečný vypravěčský talent a nebojí se otevřeně mluvit o intimních tématech trápících většinu žen. Také ráda nechává nahlédnout pod pokličku showbyznysu, který důvěrně zná, a to s ironickým nadhledem. Stále hraje na několika divadelních scénách v Praze, natáčí seriály a filmy. Miluje své dvě děti a také to, když si může sama ze sebe udělat srandu.

text: Filip Lukeš
foto: Lucie Dvořáková